Archiv pro měsíc: Září 2013

Houbový salát

Slávek radil vyrazit do lesa a tak jsme šli. S komentářem, že prý už stejně nic neroste, ale když na tom trvám… Trvala jsem. Takových hub jsem už dlouho neviděla, místy jsem čekala, že odněkud vyrazí medvědi jak v Mrazíkovi a ty houby začnou sbírat! Nakonec jsem nasbírali (bez medvědů) ve dvou koš a tašku za slabé 2 hodinky. A ještě nám k tomu dokonce svítilo sluníčko.

Houba červená

 

Pak ovšem nastal problém, že s nimi taky musím někdo (překlad – já) něco udělat. Že k obědu bude „kudlanka“, o tom jsme se ani nebavili, to  bylo jasné. Měla jsem nachystané k obědu maso na karbanátky, tak do nich přišla taky nějaká ta houba a byly opravdu dobré. Bedly a růžovky skončily svou pouť večer pokmínované na pánvi, podušená směs putovala v mnoha pytlíčcích do mrazáku. Ale pořád jich ještě zbýval kopec.

Zimní zásoby

A tak přišlo i na zavařování. Před lety jsem jednou na dovolené ve velmi provizorních podmínkách (Leni, pamatuješ? Na Ratmíráku) zavařovala houbový salát s kečupem a moc nám chutnal, ale nikdy na něj už znovu nedošlo. Tak jsem si vypomohla strýčkem Gůglem a dala repete.

Co je třeba?

zelenina

  • 1,5 kila hub – nakrájet, povařit, propláchnout
  • kilo paprik – nakrájet, povařit, propláchnout
  • půl kila cibule – nakrájet

nálev – vše svařit i s cibulí

  • 1 l vody
  • 1 dcl octa (nebo víc, dle chuti)
  • 1 dcl oleje
  • 10 dkg cukru
  • 2 lžičky soli
  • koření (pepř, nové koření, bobkový list, hořčičné semínko)

Vše smíchat a přidat celý velký kečup, našupat do skleniček (vyšlo jich 12 malých) a zavřít a zavařit (dala jsem jim 30 minut). Jak jsem tak ochutnávala – je to on! A už se na něj těšíme.

Naložemo

 

Houbová smaženice

Tak nám nastal podzim a s ním i sezóna hub, tedy těch, které sbíráme my. Prý houby rostou celý rok, ale mezi mykology a narkomany se nepočítám. V pátek jsme se synem vyrazili a našli mimo jiné i takové krasavce.

IMG_1942 IMG_1943 IMG_1944

 

Tak co s nimi uděláme. Padaly různé nápady, ale nakonec to skončilo klasickou smaženicí. A jak na to jdeme u nás doma, to se dočtete  na následujících řádcích.

Houby samozřejmě očistíte – to už děláme v lese, není s tím tolik práce doma, co uvítá především ženská část publika. Pak se jen krájí. Tak my jsme to přineslo, tak to ženo zpracuj – dělba práce, to už nás učili na hodinách dějepisu. 😀

Opět přijde ke slovu cibulka, v našem případě dvě, rozpálené máslo a litinový hrnec. Tenkrát cibulku přivedeme do stavu zesklovatění:

IMG_1968 IMG_1969

 

Můžeme vkládat houby. Velikost kousků záleží na rodinné tradici. Naše kousky jsou dost velké, máme to tak rádi.

IMG_1970

 

Teď přijde nejdelší a nejnáročnější fáze, tedy samozřejmě po fázi sbírací a krájecí. Houby se musí vysmažit – voda pryč. Pokud máte větší mokřejší houby, tak to trvá déle. Naše houby se nějak v lese nacucaly, no vždyť pršelo, tati – radí mi tu syn. Pravda. Po 45 minutách chtěl jít domů, prý toho už má dost. 😀 Tak to jsem teda nešli domů.

IMG_1971 IMG_1972

 

Po vysmažení přebytečné vody zahájíme konečnou fázi – vyklepeme si pár vajec – v našem případě jich bylo pět a pak přišlo na řadu ještě šesté. Do hrnečku, kdo má lovit z hrnce pak ty skořápky. A samozřejmě koření – pepř, drcený kmín a sůl. přidáváme také česnek, ten se ale někde nedává, my ho máme rádi i ve smaženici.

IMG_1973IMG_1974 IMG_1975

 

 

 

Prohazujeme vařečkou vejce s houbami, hezky nám to tuhne. Tak budeme jíst. Nakrájejte chleba. No, tak ten nemáme. Tak přišli na řadu různé druhy celozrnných rohlíků a housek. No a taky to šlo. Takže dobrou chuť a určitě vyražte do lesa, kromě hub tam najdete i vnitřní klid a sílu.

IMG_1976

 

P.S.: Ještě žiju, asi tam nebyla žádná jedovatá houba. 😀

Když guláš, tak cibule

A opět tu máme víkend. Tentokrát jsem nemusel odpovídat na otázku – Co budeme vařit? – protože v pátek jsem vyrazil se synem na houby, ale o nich až později. A tak když se vykládal nákup z našeho fordíka, bylo mi sděleno, že budeme mít guláš. No výborně, to podráždím svoje kuchařské „umění“, zároveň to nafotím a bude příspěvek na blog.

Moje další otázka po tomto zjištění zněla: „A máme dost cibule?“ Bez cibule se v našich zeměpisných šířkách prostě klasika vařit nedá. „To víš, že máme.“ Já nereagoval a raději se šel přesvědčit, protože jsem to už taky zažil. Potom vzniká zbytečné kuchařské napětí. 🙂

IMG_1956

Je sobota ráno, těsně před devátou, no slušelo by se vstát. Kafíčko, k tomu štola pěkně pocukrovaná, koukneme, co nám Jitka připravila za obrázek, vyřídím poštu – pošlu ji do koše, kukačka do novin – internetových i papírových, telka hraje, nějaká pohádka. A zatím se v kuchyni schyluje k vaření. Až teď mi bleskne hlavou – guláš.

„No počkej, to mám vařit já!“ Podařilo se mi ženu vyšoupnout z kuchyně k úklidu. Její čas ještě přijde, prý k tomu bude knedlík. Na pracovní desce byly dvě cibule a velká vanička masa z řetězce. Tak takhle by to nešlo. Když guláš, tak cibule. Alespoň tolik, aby objem odpovídal množství masa. Takže nekoukat, loupat a krájet.

IMG_1945

Chtělo by to sádlo, ale když není, tak vezměme za vděk olejem, rozpálíme ho, mám rád litinové nádobí, ve kterém se krásně vaří. Přidáme cibuli a hezky mícháme. CIbule se nám nesmí spálit, nebo rychle zhnědnout, celkový chuťový dojem pak otravuje nahořklá neodbytná chuť. Takže hezky pomalu, cibulku vysmažíme, cukry v ní necháme zkaramelizovat. Opatrně, tahle fáze sladká – hořká je poměrně dost krátká.

IMG_1947 IMG_1948 IMG_1950 IMG_1951 IMG_1952

Různé fáze cibule

A tak si v mezifázi připravíme na kostky nakrájené maso, můžeme ho na prkénku osolit, použít drcený kmín a pepř. Aspoň se mám koření hezky rozvoní a prostoupí masem i kuchyní. Takže maso máme připravené cibulka za častého míchání zlátne až hnědne… Ještě horká voda. Uvaříme si na podlití masa vodu v konvici, aby se vaření násilně nepřerušilo studenou vodou.

IMG_1949

Vkládáme kostky masa s kořením do cibulky v době tak akorát a hezky mícháme. Maso nám pustí vodu a teď přichází často opomíjená fáze – nebudeme zalívat vodou, ale vodu z masa hezky pomalu vyvařujeme, cibulka dává masu nahnědlou barvu, jak se hezky rozvařuje v masové šťávě… A krásně to voní. Kostky masa se skutečně obalí cibulkovou omáčkou, která je hustější a hustější, maso se krásně leskne. Opět musíme vystihnout tu pravou chvíli, aby se nám cibulková šťáva nezačala měnit v hnusnou hořkou hmotu. Zasypeme sladkou paprikou, přidejte si pálivou podle Vaší chuti. U nás to je zakázané, guláš nesmí pálit. Tak potom pálivé ingredience až na talíři. Ještě jsem zapomněl na česnek.

IMG_1953 IMG_1955 IMG_1957 IMG_1958 IMG_1959 IMG_1960

 

Dnes jsem použil zajímavou pomůcku, kterou jsem objevil ve stánku na Táborských slavnostech. Perfektní. Sláva dědečkovi, který to vymýšlí a vyrábí, vnučka ve stánku prodává s úsměvem a zasvěceným návodným vyprávěním. Šup s upraveným česnekem do guláše.

IMG_1954

Zasmažíme maso s paprikou. A znovu pozor, aby se nám nespálila i paprika, opět bychom získali hořkou chuť. Teď přijde na řadu ta horká voda z varné konvice. Masíčko i po přilití vařící vody hezky probublává. Pokud máte dostatek času, stáhněte plamen, přiklopte poklicí a nástává odpočinková etapa, občas zamíchejte. Pokud nemáte čas, hodiny ukazují za chvíli oběd, vytáhněte pomůcku kuchyně – papiňák. Rozhodně se ho nebojte. Nechtě chvilku maso probublat ve vodě, a pak přelijete vše do papiňáku. Stačí 15 minut, pak hrnec vypněte, nechtě chvíli dojít a máte „maso jako dort“, jak by řekla teta Božena. Teda její guláše byly nepřekonatelné. Jak to dělala, že ten její měl takovou chuť? Barvu jsem už chytil, ale ta chuť. No asi to bude tím, že jsem byl dítětem a to mi ledacos chutnalo jinak. No dost rozjímání.

IMG_1961 IMG_1962 IMG_1963

Teď přijde i manželčina fáze, neb přichází na scénu knedlík – recept od již zmiňované tety Boženy, sdělíme si ho někdy jindy, teda až budou i obrázky.

IMG_1965

Guláš už je venku z papiňáku, zase v „mateřském“ hrnci, volně probublává, intenzita varu záleží na tom, jestli potřebujete odvařit víc šťávu, tedy jestli budete guláš podávat zahuštěný nebo ne. Prý dnes zahušťený, ke slovu přihází hladká mouka s vodou, tzv. záklechtka. Používáme na tuhle věc tzv. MIXFIX. Zatřepete v nádobce a nikde žádná hrudka. Za stálého míchání vlíváme směs do guláše, jen tolik, aby byla hustota tak akorát. Fáze dochucený – sůl, pepř a ještě určitě přidejte i trochu česneku.

IMG_1964

A to je konec gulášovému dobrodružství. Jinak nejlepší je druhý den, tak mi na zítra zbyla ještě porce. Už se těším. Vám dobrou chuť. Na stole by Vám určitě nemělo chybět pivo, v našem případě dobře vychlazená plzeňská dvanáctka.

IMG_1967

Šalamounova buchta

Proč Šalamounova, to vážně netuším. Jisté však je, že jde o moc dobrou rychlovku a pekla ji už moje prateta. A protože nás honí mlsná, už je buchta na stole.

Do hrnce dáte:

  • celou Heru
  • 1hrnek vlažné vody
  • 2 hrnky moučkového cukru
  • 2 lžíce kakaa

Rozehřejeme, dobře promícháme a odlijeme cca 3/4 hrnku.

Ke zbytku směsi přidáme 4 vejce, 2 hrnky polohr. mouky a prdopeč. Smícháme, nalijeme na moukou vysypaný plech a upečeme.

Ještě horkou buchtu polijeme tekutou směsí a posypeme kokosem nebo nastrouhanými oříšky. Jak kdo rád.

A jen tak mimochodem: Máte také tu šikovnou metličku, která je na fotce?…

image

image

image

 

Brambory v soli

Ze všech příprav brambor mám nejraději ty pečené, těm se nic nevyrovná. A hlavně když jsou se slupkou. Na soli zase dělám kuře. A jak jsem zjistila, jde to krásně spojit a udělat na soli brambory.

Nasypete vrstvu soli, zavrtáte do ní brambory (umyté a suché) a třeba ještě sůl dosypete nebo jen na vrstvu soli položíte a tak na hodinku je dáte péct do trouby na plno. Pak je z té krusty vydolujete, ometete sůl, roztrhnete a dovnitř dáte kousek másla nebo šťávu z masa. A pochutnáte si! Budou skoro jako z ohýnku.

Brambory v soli

Nepečený „oreo“ dort

Neměla nakoupeno na pečený „čisekake“, a protože u nejbližších Vietnamců a ani v blízkém okolí, patřičné ingredience nekoupím,  tak jsem se na poslední chvíli rozhodla udělat aspoň nepečenou náhražku. A právě u Vietnamců jsem na něj koupila Oreo, protože v reklamě říkají, že lepší sušenky nejsou a hlavně jsem před pár dny viděla recept na korpus právě z nich.

Nemaje stroj zvaný foodprocesor, jsem je ještě v pytlíku pečlivě roztloukla paličkou na maso a pak jsem je pro jistotu ještě prohnala mixérem. Kdybych tloukla pečlivěji, tak jsem mixér ani nepotřebovala. Pak jsem k té čokoládové strouhánce přidala rozpuštěné máslo, mokrýma rukama jsem hmotu natlačila do formy a dala vše ztuhnout do ledničky. (Pozn. v originálním receptu pečlivě oškrabávala tu náplň z každé sušenky a pak ji zase přidávala do krému. Blázen!)

Nahoru jsem zvolila svou oblíbenou směs 1 šlehačka + 1 mascarpone + 2 lžíce cukru a vyšlehat do tuha. Geniální dobrota! Na závěr jsem ještě zašlehala rozpuštěnou asi 86% čokoládu (pořád ji někdo dostává jako dárek, ale nikdo ji nejí). A úplně nahoru jsem nasypala nějaké borůvky (nic jiného v lednici taky nebylo) a pocákala ještě trošku čokoládou. Na chvíli ještě do lednice a je hotovo!

Cheescake to fakt nebyl, ale nezbyl ani kousek.

Gastronomické klady a zápory minulých dnů

Za pár minulých dnů jsem viděla poměrně dost stravovacích zařízení a plejáda zkušeností je taky hodně široká.

Absolutní propadák

Plzeňská restaurace v Písku patřila na seznam našich osvědčených. Po poslední návštěvě jsme ji vyškrtli. Skončili jsme tak, že jsme vrchní nasypali do dlaně peníze za polévky a šli pryč.

Že je v poledne frmol, to pochopím. Že polévku přinesou v míse a vy si můžete nabrat kolik chcete, to hodnotím kladně. Že ale dršťková polévka nemá s chutí dršťkové nic společného je smutné, že vůbec není dobrá, to je k pláči. Že nikdo nenabídne pečivo, které ale chtějí zaplatit, je trestuhodné. Že obsluha neobjedná nic k pití, je už bez komentáře. Že si objednáte až na druhý pokus, protože to první jídlo není, to se stát může, ale nemusí trvat tak dlouho než to zjistí. Že od okolních stolů odcházejí po jídle, i když přišli po vás, tak to už je to poslední. To už jsme nečekali, až si na nás vzpomenou. Ať si s naší objednávkou dělají, co chtějí.

Spokojenost největší

Nakonec jsme šli na jistotu a popojeli jenom nějakých mrzkých 90 km a obědvali později, ale za to dobře. Dojeli jsem až kousek k Plzni, do Starého Plzence, do Staroplzenecké restaurace. Ta nás ještě nezklamala. A že těch návštěv už bylo! Protože jsem se trefili do času, kdy normální lidé jsou už dávno po obědě a mají dlouho před večeří, tak jsme měli božský klid. Manžel neriskoval a jako vždycky měl krkovičku na grilu se slaninou a cibulí (a jako vždy zdůrazňoval, že ji chce bez cibule) a fazolkami (a jako vždy řekl, že jsou dobré, ale že já je dělám lepší)  a já jsem volila těstoviny – fettuccine s kuřecím masem, cuketami a lilkem v tomatové omáčce a nahoře trůnily krásně velké hoblinky parmezánu a pochutnala jsem si moc a moc. A dala jsem si letošní druhé pivo, abych už konečně přestala cítit tu píseckou polévku.

Fettucine

Chutnalo

Trocha exotiky

Když jsme v Třebíči hledali místo, kde se naobědváme, tak asijské bistro rozhodně nebylo favoritem, ale když jsem zahlédla, že dělají pho, tak se vše změnilo. Pho je vietnamská polévka, prý se jí ke snídaní. Pokud jí dělají takovou porci, jakou jsem dostala, tak je to snídaně, oběd i večeře zcela zaručeně. To byla mísa pro celou rodinu! V ní spousta kuřecího masa, krevet, širokých rýžových nudlí, cibule i jarní cibulky a ještě bylinky k tomu. Na dochucení jsem dostala citrón a ostrou omáčku. Jedla jsem ji poprvé, tak zcela neposoudím, jestli měla přesně chuť, jako mít měla. Ale můžu říct – jedla jsem pho!

pho

Borec na konec

A ve Velkém Meziříčí v restauraci Nový svit stojí v době oběda na každém stole džbán s vodou k jídlu. Rovnou a bez ptaní, jen ty skleničky vám přinesou. A jde to!

Vodovoda

Hotel Sádek

Tak jsme si poprvé udělali volno ve školním roce. Za těch moc a moc let ve školství to bylo fakt poprvé. A vyrazili jsem na poukaz z jednoho slevového portálu na vinice, do hotelu Sádek v Kojeticích u Třebíče.

Původní plán sice byl léto, ale měli obsazeno a víkendy v září prý taky. Musím se přiznat, že jsem jim moc nevěřila. Docela chápu, že sezónu si rezervují pro lépe platící hosty, ale stejně bylo i ve všední dny úplně plno. A plno mají až do října. Nakonec pobyt na vinici na začátku září se ukázal vlastně jako ideální.

Protože jsme měli pobyt s polopenzí, tak jsme měli na výběr ze 3 jídel k večeři. Ke snídani takový český švédský stoleček, stůl to fakt nebyl. Jídlo nenadchlo, neurazilo, nakrmilo. Víc asi není, co dodat. Sice cedule hlásala speciality jako jehněcí kolínko, ale na ně nedošlo, takový hlad jsme neměli.

Ochutnala jsem po letech burčák. Překvapil mne, že se dá pít, ale zase si klidně dám na dlouho pokoj. Součástí pobytu byla i degustace vína ve sklepě. Přátele, po Hustopečích mám asi vysoko nasazenou laťku! Ve sklepě mi chyběly ty sudy a hlavně dobré víno. Byl to příjemný večer, vinař povídal o víně pěkně, dal nám i ochutnat, ale vlastně ani jedno ze zdejších vín mi nechutnalo tak, abych si řekla „To chci!“. Spíš jsem to brala (spolu s masáží) jako příjemnou změnu.

Ale myslím, že nejdůležitější bylo okolí. Opravdu jsme bydleli na vinici a ráno jsem se mohla procházet a fotit do aleluja a ozobávat přitom hrozny. Celá vinice je koncipovaná jako naučná, takže je zde spousta druhů vína, všechno popsané, jedna část je opravdu s podrobným popisem. Další část je zase věnovaná různým druhům vázání, a že jich je. Mimo to je v areálu i čínská bylinková zahrádka. A taky zkoušejí ukázkově chmelnici – na tyčích i na sítích, zajímavý je i sad s jabloněmi a hrušněmi, kde jsou vysázené klasické druhy, které se pěstovaly v minulém a předminulém století v Čechách a na Moravě.

A přímo nad vinicí je hrad Sádek. Ten do roku 2007 sloužil jako škola (není uniku) a teď ho nějaký soukromník opravuje. A asi hodně důkladně. Kolem vede i naučná stezka, tak jsem poprvé v životě viděla broukoviště.

Když přidám výlet do Třebíče, kde jsem nikdy nebyla a ještě nám přálo celou dobu počasí, tak co víc si přát. Určitě by se tam líbilo kolařům a je tam klid na konci světa. Škoda, že zítra zase jdu zařezávat!

Houby, houby a zase houby

Houby, všímáte si, jak se tohle slovo používá ve významu shození nečeho v bezvýznamnou věc. Houby ti po tom je, houby se ti děje… Ale když houby nejsou, nerostou, když mají, to je národní tragédie. To řeší i celostátní deníky. Tak teď zrovna začínají žně. A noviny do toho jdou naplno. Les, jeho vůně, síla stromů, našlapování v mechu, hele, houba, a jedlá, a hřib, kam se podíváš. Taky jsem dneska vyrazil. Pravda, elektronika ukazovala 16.15 h. Ale když vezmete tu přidanou hodnotu lesa, k tomu cyklovýlet, ani ty houby nemusí být. Když jsou, je to bonus. A ony byly. A vzniká jako vždy otázka, co z toho bude? Zvlášť, když je sbíráte třikrát, protože se Vám koš dvakrát z kola vysypal. Ach jo.

No a protože bylo 18.00 h., když jsem vyjížděl z lesa k domovu, nemohlo to být žádné velké vaření. Hřiby převažovaly, krásně voněly, tak jsem rozdělil úkoly. Žena dočistila a nakrájela, byl toho talíř.

houby

 

Pánev ven, máslo, cibulka a česnek – kamarádi hub. A už se to smaží, k cibulce kmín – drcený, pepř a sůl, přidáme houby, hezky je vysmažíme. Mohla by to být smaženice, ale mám chuť na něco lehčího, nějaké nudle. Šmarjá, dyk mám v troubě kuře, to nevadí, to se sní zítra, dneska jsou HOUBY.

Zašátrám v zásobách – špecle jsou tu – polotovar z nějakého řetězce. Sice mám originální recept od kolegyně, jež má příbuzenstvo v Německu, kde je to oblíbené jídlo, ale do toho nejdu, už je dost pozdě, a já mám před sebou ještě hodně práce – znáte to – začátek školního roku, všude číhají samé dokumenty… Kdo tohle povolání nedělal, nepochopí.

Začtu se do návodu – čtenářská gramotnost v přímém přenosu, horká voda, sůl, 13 minut a cedíme. Houby se mezitím dosmažily, v mezičase jsem ještě poradil kamarádce jak na maily v tabletu s Androidem – efektivně využité vaření. 😀 A už se sypou špecle do horkých hub. Promícháme, ozeleníme a nandaváme. Pozor, je to dost syté, takže s mírou, všeho s mírou. I vínko k tomu bylo – bílé, s Mírou. Mňam.

špecle špecle2

Bramboračka, brambůrka, prostě česká bramborová polévka

Tak není to tak dávno, co se tu volalo po jednoduchých českých receptech, že někteří neví, jak se vaří jednoduché omáčky a polévky. To se pořád vaří něco alá tohle nebo tamto, ale česky vařit zapomínáme. Tak něco jednoduchého, když se vrátíte z kola nebo z pole role a cestou najdete hrst hub, které je vám líto vyhodit, jste je nasbírali, že?

IMG_1790

 

Při sbírání už tak jednou částí hlavy přemýšlíte, co by to jako mohlo být? Bramboračka, to je nápad, brambůrka, jak ze Švejka, k tomu tu máme blízko, to si uvaříme. Otázka je, jestli si někdo dá se mnou, ale to je už jedno, slina je, myšlenka ji přiživila mocně. Jdeme na to.

Očistit houby, nakrájet. To už se pění cibulka, u nás zásadně na másle. Zelenina, no to bude problém, nic tu není, jen nějaká mražená směs, v ní kukuřice. Taky je v lednici kedlubna, šup sem s ní a už je na kostičky, bobkový list, nové koření, pepř, sůl a česnek nesmím zapomenout na kmín, máme rádi drcený, neleze to do zubů. No a ty brambory, bez nich by to nebylo ono, trošku osmažíme – zlatá je barva naše. A lijeme vývar, tedy pokud máme, případně zalijeme horkou vodou a přidáme kostku bujónu – když je nouze nejvyšší.

IMG_1791IMG_1793

Vaříme. Každý má rád jinou konzistenci. U nás je oblíbená hustá polévka se vším hodně měkkým, asi nácvik na stáří, až nás zuby opustí. 😀 Takže poslední věc do naší brambůrky je máslová jíška – božská chuť másla. Másla, ne nějaké máslové náhražky nebo oleje. Fuj. Takže krásně kousek másla rozpustit na pánvičce, přidat dvě lžíce mouky, třeba vaříte větší kotel, tak víc. Hezky míchejte, zlatá je barva naše. 🙂

Jíška hotová, hezky to načasujte, aby i zeleninka byla tak, jak si přejete, a jíška zrovna zlatá, rozpálená, a lijeme ji rovnou do polévky za stálého míchání, aby se nám hrudky nevytvořily. Stíháte? No už toho mnoho nebude, ještě něco zeleného, petrželka, šnitlík alis pažitka, klidně oboje, nebo libeček, to je panečku bylina. Ale tu mi na zahradě zlikvidovali před lety a letošní kroupy by stejně nepřežil.

Naléváme a hulákáme Kdo si dá taky? Tak ozval se jeden, zbytek jsem si snědl hezky sám, ale pochutnal jsem si. Tak dobrou chuť a pozor na ty, kdož nejedí houby.

IMG_1795