Archiv pro rubriku: Kde a jak jsme se najedli?

Kam v Plzni na kafe?

Pár typů, kam občas v místním velkoměstě zavítám a odkud odcházím spokojená a nenačichlá cigaretovým kouřem.

Pappa Coffe

Malinkatá kavárnička ve Veleslavínově ul., hned vedle vchodu do Pivovarského muzea.  Dovnitř se vejde tak 8 lidí.  Pro skupinu Pepoušů fakt malinká, ale zkuste to v menším počtu. Voní to tam úžasně! Pánové si sami vše pečou a každý den něco jiného. Stavuji se zde občas i na malý oběd – mají polévky a slané koláče a káva vždy skvělá. Každý den na FB si můžete přečíst, co dobrého připravili a jakou kávu mají v mlýnku.

pappa

Le Frenchie café

Tuhle kavárnu najdete ve Smetanových sadech, tím pádem je víc „na ráně“ a dost navštěvovaná.  Káva od Doubleshotu naprosto dokonalá v nejrůznější úpravě. Zákusků nemají mnoho druhů, ale moc dobré. A  mají  hodně zajímavou knihovničku. Návštěvu vřele doporučuji.

frenchie

Anděl Station

anděl

A třetí oblíbená je taky malinkatá – Anděl Station v Bezručovce. Hned vedle je Caffé Anděl – větší, ale bohužel často zakouřené. Tady jsou vevnitř jen dva stolky, mají wifinu a skvělé zákusky. Když se trefíte na čokoládový dort s hruškami, tak neváhejte. Přiznám se, že pokud mají zázvorový čaj, tak mu dávám přednost před kávou. Lepší jsem ještě nepila.

Pokud jsou plzeňské farmářské trhy, tak se u jejich stánku stavuji a něco si odnáším domů – většinou čokoládový dort s chilli.

Café Regner

regner

Kdyby tu bylo plno, tak zkuste vchod mezi oběma Anděly a v patře je Café Regner. Po mne objev tohoto týdne – nekuřácká kavárna, spíš studentská a alternativní.  Mládenci hrající šachy.  Křesílka a židličky sehnané kde se dalo. Ale s atmosférou, milým a ochotným personálem a s nabídkou alternativních káv. To o sobě opravdu píšou! Dokonce nám vysvětlovali, co některé  názvy znamenají a presso bylo fakt velikosti pressa.

 

Restaurace Na Mýtě? Račte vstoupit

Když se v rodině něco oslavuje, scházíme se Na Mýtě. Tak se jmenuje nenápadná restaurace v Sezimové Ústí. Abyste ji našli, použijte raději mapu z obrázků. Nebo do navigace zadejte adresu – Sezimovo Ústí, Na Mýtě 123/2. A už jedete. Ještě jedna rada, raději si předem zavolejte a zamluvte si místa, co kdybychom náhodou restauraci okupovali zrovna my. :)

Dneska jsme oslavovali dcery svátek a výročí svatby – samozřejmě, že naší. Neuvěřitelně to letí. Dcera už je plnoletá. A dva my jsme se zasmáli nad svatební ateliérovou fotkou.

A dle výše zmíněné rady jsme do restaurace zavolali. Počkejte, vyhrabu taky telefonní číslo, takže už to mám: 777 203 741. Měli jsme štěstí. Jednak proto, že bylo volno a bylo to na poslední chvíli, tedy v pátek. A jednak taky proto, že byly Čínské dny. Čínská jídla máme rádi a tady je umí. Ani dneska kuchař s obsluhou nezklamali. Pochutnali jsme si. Sice si občas déle počkáte, ale prostředí je hezké, je  co sledovat.

V zimě si můžete chytit rybu v místním rybníčku, když si ji nechytíte, stejně ji na talíři máte, pokud si ji objednáte. Pořádají svatomartinské husí hody, to se vždy těším, ale letos mě to mine – jedu do Londýna, takže po letech první absence, což mě docela mrzí. V restauraci můžete kouknout i do studny, je přikrytá tlustým sklem a je to velká atrakce pro menší děti.

A když se najíte, můžete i ulehnout, resturace Na Mýtě je i penzionem. Takže vzhůru k nám na jih, český jih. :)

Naše restauračně gurmánské zážitky na EDU misích

Trochu víc teď s Petrou Boháčkovou cestujeme. Inu výzva 51 si to žádá, tablety do škol. V našem případě tedy iPady. Nejen že se na našich cestách setkáváme s nadšenými kolegy z různých sboroven a krásným prostředím jejich škol, ale vyrážíme také za poznáním a restaurační kulturou. Taky nějaké gurmánské zážitky. Něco nám je doporučeno, něco najdeme sami, jdeme za nosem.

Na naší cestě do Buštěhradu nám byl Jitkou doporučen Penzion V Polích. Jitko, tos nám neměla dělat. Dnes – 3. 4. 2015 – jsme tu byli podruhé, a pravděpodobně ne naposledy. Ocitnete se opravdu těsně v polích, na středočeském statku v Malých Číčovicích. Preferujeme nekuřácké prostory – máme, máme rádi klid – je tu, božský, dokonce ani signál telefonu, hraje příjemná hudba, usměvavá obsluha – číšník odhadne tu správnou chvíli a přijde se zeptat, jestli něco neschází, ochota, vesnice i s vesnickými specialitami na jídelním lístku. A ta chuť. Naprostým vrcholem byla dnes maminčina roláda. Překryla jinak výtečného vrabce se zelím s kombinací knedlíků. Prostě zážitek, který si nenechte ujít. Kudy tudy do Malých Číčovic? Zapněte si navigaci, nebojte se vyjet kousek za Prahu – podle webu je to 5 minut za letištěm Václava Havla a 15 minut z Prahy. Vyzkoušejte, neprohloupíte.

 

Druhým zážitkem byla návšteva restaurace hotelu Mlýn na Velehradě. Ano, na naší EDU tabletové misi jsme se tentokrát dostali i do Uherského Hradiště. A na zpáteční cestě jsem si nemohli nechat ujít návštěvu Velehradu, už jen proto, že byl zelený čtvrtek. Jen je škoda, že pršelo. Takže konec courání venku a šup do resturace. Příjemné prostředí, usměvavý personál v podobě recepční a číšníka a samozřejmě dobroty na jídelním lístku. Zvěřinový gulášek a kuřecí prsíčko, dáme záskusek? Dáme. Bramborové špalíčky v povidly a makovým posypem – mňamka božská, a domácí koláč s lesním ovocem – čerstvý, prý výtečný.

K tomu tedy dobrý pocit ze školení s příjemnými kolegy učiteli na obou místech. Trošku horší byla tedy cesta zvláště z moravské mise, kdy se jarní počasí jaksi vzdalo zimě a na Vysočině místy příroda připomínala prosinec v dubnu. No co naděláte. Počasí si nevyberete, kdežto dobrou restauraci ano. Tak šťastný výběr. :)

U Majáku

Putovní „babinec“ po plzeňských restauracích startoval U Majáku. Sice jsme si říkaly, že budeme dobře zašity před žáky současnými i minulými, tak to se tak úplně nepovedlo. Ale asi jsme se ve škole chovaly dobře, protože obsluha i tak na nás byla příjemná.

Takže až se budete chtít někde v Plzni dobře najíst, tak i tohle je dobrá volba. Jenom se nelekněte umístění, přes velmi frekventované místo naproti benzínové pumpě, není od silnice prakticky vidět a z ní není vidět na silnici, ale do parku.

 

Trocha sobotní klasiky

O týden později. Opět sobota, opět Praha, opět setkání s dítětem nad talířem.
Tentokrát se na pár dní objevil v Evropě syn a náš vyhrazený čas bylo krátké sobotní odpoledne. A protože mu na autě chyběla technická, tak jsme vyrazili „k hoře“ my. Náš syn je jednoznačně masoterián se specializací na steaky, tak byly jen dvě možnosti kam půjdeme. Buď Ambiente, nebo Ambiente. Tentokrát vyhrál český strakatý skot neboli čestr, úplně přesně restaurace Čestr.

Prostě půjdete k té krabici vedle Národního muzea, co byla parlamentem, obejde ji zezadu k magistrále, budete si připadat, jako když se vrátíte o 25 let zpět, pak uvidíte velkou bílou krávu a jste tam. Z venku trošku podivné, uvnitř nejdřív budete mít spíš pocit hospody než prvotřídní restaurace, ale fakt jenom chvilku. Kvalita jídla i způsob obsluhy vám brzo vysvětlí, kde to jste. Ale pokud nemáte rádi hovězí, tak asi raději nechoďte.

Co vám budu vykládat, zvládli jsme kilo masa. Na první fotce je předkrm – „Sashimi“ nejlepší plátky čerstvé svíčkové, saké, mirin, jablečná marmeláda se zázvorem. Neskutečná dobrota, kam se hrabe každé carpaccio. A že ho miluju! Vedle je plec pečená ve vakuu v omáčce z černých lanýžů. Ty tam tak moc ani cítit nebyly. Škoda. Vedle je moje veverka – steak s pepřovou omáčkou a pečenou mrkví a vedle je směs steaků pro pány. Vím, že byly 3x 250g a jeden byl flank steak, který jsem chtěla ochutnat, jinak jsem se intenzivně věnovala svému vlastnímu a zcela vynikajícímu.

A přidejte excelentní hranolky. Posledně jsem se ptala, a prý je dělají na arašídovém oleji (doufám, že si to dobře pamatuji). V rámci zdraví jsem vynechala dezert, ale ty, co jsem ochutnala byly výborné. Takové dukátové buchtičky s mákem ve skutečném šodó! To už je dobré jen od poslechu.

A protože fotky mám mimořádně mizerné, tak to musíte zkontrolovat na vlastní oči a chuťové buňky. Dávám plný počet hvězdiček. Když synek říká, že tady jsou ty nejlepší steaky, tak mu to věřte. Má je vyzkoušené na mnoha kontinentech a v mnoha restauracích, a to i od světoznámých kuchařů.

A víc dětí už nemám, tak jsme příští týden doma.

PS. A smí tam i se psi. Byli tak, kluci chlupatí, nejmíň tři. A jeden mops.

 

Trocha sobotní exotiky

Po cestě na víkend do Prahy k dceři
M: „Doufám, že budeme jen u ní a nikam do šumu nejdeme!“
já: „Jdeme. Na večeři. I s Filipem“
M: „Tos mi neřekla!“
já: „Neptal ses“

Další otázky nepadly. Později …
L: „Tati, jdeme do indické restaurace“
M: „No, to nevím, jak vydržím“
L: „Tati, ona je vegetariánská“
M: …. dlouhé ticho …
L: „Tati, my s tebou pak půjdeme třeba do KFC na kuře“

Chtít totiž v sobotu večer na poslední chvíli nekuřáckou restauraci je docela problém. Restaurace Maitrea u Týnského chrámu je prý velmi vyhlášená a asi to tak i bude. Narváno celou dobu a bez rezervace to fakt nešlo.  A česky tam moc lidí nemluvilo. Ale řeknu vám, že jako experiment dobrý, ale opakovat to už nebudu. Nakonec nadšený nakonec nebyl nikdo z nás, a to 3 ze 4 úplně na mase netrváme.

Pánové měli guláš, co úplně jako guláš vypadal, ale příště si prý dají normální. Dcera měla kari s krevetami, co tak jen vypadaly, ale byly nejspíš sojové. Mamka si dala tataráček z uzeného tofu a pak rozpečený kozí sýr na lilku na focaccie a nakonec dopadla nejlíp, protože si jídlo na nic jiného nehrálo.  Na pití bylo  třeba konopné pivo apod. Naštěstí i víno je vegetariánský pokrm.

Ale bylo to příjemné prostředí. Dalo se dobře povídat, hrála příjemné muzika, kterou jsme všichni 4 mohli slyšet a maximálně nás bavila obsluha. Velmi, velmi usměvavý „alternativní“ chlapec, který si všechno pečlivě psal, pochválil mne za dojedený talíř (to ještě netušil, že to bude ten jediný). Taky po přinesení hlavního jídla zkontroloval stůl a zjistil, že nám chybí pepř a sůl, tak odnesl příbory. Ale stále se usmíval. Asi měl to konopné pivo nebo možná si to pivo v něm odpustil.

Do KFC jsme nakonec nešli, ale pár koktejlů v malém baru, který nad měl vchodem čili papričku, přišlo docela vhod.  A aby rodinná sestava byla úplná, tak jsem si koktejlem Singapore připomněla i synka. A taky jsem poznala úplně nové ulice kolem Staroměstského náměstí, do kterých jsem nikdy nezabrousila.

Příště plánujeme něco zase exotického, ale raději s  masem.

 

Formanka u dálnice

Jedete z Prahy na Brno a máte hlad? Tak zastavte u Mekáče u Velkého Mezeříčí, ale do něj nechoďte. Těsně za ním je restaurace Formanka. Pro mne to bylo zjevení!

Kde vám k dršťkovce přinesou rozpečené rohlíky? A kdy jste naposled viděli na jídelním lístku vepřový mozeček? Nebo křenovou omáčku? Nebo guláš s kachními žaludky?

U mne zvítězila zelňačka a úplně neskutečně dobré povidlové taštičky sypané praženou strouhánkou a mandlemi. Přátelé, mana nebeská! A protože byly na jídelníčku jako dezert a nebyla to velké porce, tak jsem přidala ještě lívance. S tvarohem, malinami, šlehačkou a pomerančovo-mátovým sirupem. Nelitovala jsem, krásně čerstvé a ten sirup byl skvělý kontrast k sladkému jídlu. Že byla i domácí zázvorová limonáda asi dodávat nemusím.

Drahá polovička se těšila právě na dršťkovku (kvůli ní jsme tu zastavili hlavně) a obalované uzené koleno. Prý bylo vynikající. Na jídelníčku bylo se s bramborovým salátem, ale nebyl problém změnit. A ceny? Úplně normální, spíš nižší.

Jenom lituji, že je to pro nás tak z ruky. To by chtělo jídelníček projet víc.

A na webu jejich stránky nejsou, ani reklamu nepotřebují.

 

Zlatá koruna

Koupila jsem jídlo pro dva na Slevomatu, protože to byly steaky a protože to bylo zhruba ve středu Plzně a protože psali něco o nekuřáckých prostorech. A ještě jsem měli výročí, tak se to hodilo.

Když jsem se  před odjezdem podívala podrobněji, kam to vlastně jedeme, tak jsem skoro padla na znak. Protože roh Koperníkovky přímo u Jižního nádraží v Plzni mi evokoval zakouřený pajzl s ožralama přede dveřmi. To opravdu není místo, kam bych šla dobrovolně. Ale když už jsem ten voucher zaplatila a doma byly v poledne prázdné hrnce, tak jsme jeli. A ještě, že jsme jeli.

Restaurace je evidentně nová a zařízená jednoduše, ale vše v dubovém masivu (to ocenil můj muž) a je tam úplně čistý vzduch, protože restaurace je kompletně nekuřácká (to jsme ocenili oba). Sice jsme měli pocit, že jídlo mohlo být i o něco dřív, ale čekání stálo za to. Oba jsme měli hovězí steak „Maminha“, dali jsme si hranolky a domácí americké brambory (fakt nebyly mražené) a jednou hříbkovou a jednou BBQ omáčku. Bylo to bez vady, slečna se zeptala, jak ho chceme propečený a tak propečený jsme ho dostali.

Ve volné chvíli jsme si pohlédli jídelní lístek, žádné šílenosti se nekonaly, ceny byly také přiměřené. Tak třeba ještě někdy vyrazíme.

A wifi mají bez hesla a svižnou.

 

 

U Zběhlíka

Rozhodně bych takovou restauraci nehledala na místě, kde je. Okolo ní náhodou nepojedete ani náhodou, přesto si tam většinou musíte rezervovat stůl dopředu, prý i ve všední den a o víkendu obzvlášť.  Je v Čisté u Litomyšle, při příjezdu od Litomyšle projedete celou dlouho vesnici a až u cedule, že Čistá zase končí, najdete restauraci a penzion U Zběhlíka. Majitel totiž zběhl ze své původní profese a pořídil si hospodu. A to takovou, že ji jako jednu z mála vychválil i Polreich. Sami chovají drůbež i pěstují zeleninu. Na jídle je to poznat, na kvalitě i na ceně.

Nemám moc fotek jídla, protože část společnosti se tvářila, že dělám ostudu a že mne neznají, takže třeba luxusní jahodové knedlíky si můžete jen představovat.

Část pánů si dala kachní vývar (a část si ho odnesla domů na košili), který byl domácí včetně nudlí, a spolu s Ivanou jsme neodolaly a musely ochutnat polévku z červené řepy.  Byla naprosto luxusní, s trochou pesta na dochucení. Určitě ji vyzkouším uvařit i doma. Při vývěru hlavního jídla většina podlehla pstruhům, které loví v potoce u restaurace, část si dala klasického pstruha na kmíně a část filety s hráškovým pyré a bylinkovými bramborami. Další skupina jedlíků si pochutnala na místní kachně s několika knedlíky a dvěma druhy zelí. Na mém talíři bylo kuře na hrubozrnné hořčici s limetkou a příloha byl bulgur. Absolutně dokonalé a kuře evidentně nebylo ze supermarketu. A největší masožrout si dal ovocné knedlíky. Dobré domácí limonády už vlastně nepřekvapily. S kávou už ale opatrně, protože esspreso do esspresa mělo opravdu daleko. Jak dobré je sladké, tak to už nevíme, protože doma na nás čekal výborný domácí makový cheesecake, který putoval až z Korunní.

Takže až někdy  budete mít cestu do trojúhelníku Svitavy – Litomyšl – Polička, tak sem vyražte. Ze všech 3 míst je to stejně daleko. Litovat nebudete. Jo, a vemte si hotovost. Karty neberou.

http://www.uzbehlika.cz/

U Čápa

U Supa, U Supa. To znáte, ne? Ne? Tak já Vás budu ještě chvíli napínat. Zatím zhodnotím naši návštěvu Penzionu U Čápa v Příchovicích. Resturace žije z ducha Járy Cimrmana, největšího Čecha všech dob. Kdo zde nebyl, nepochopí. Nejdříve navštívíte Maják Járy Cirmana s jeho muzeem, vyzvednete si několik keší, které jsou inspirovány tímto velikánem, projdete krajinou, kterou prošel génius. Pak vyčerpaně poklesnete na lavici, kde možná seděl velký Čech.

A to je chvíle, kdy přikvačí obsluha. Hotovky i minutky. Obsluhu nezaskočíte otázkou, co by Vám doporučili za jídlo.  A už k Vám na stůl jede pití, máme vybráno. A už hrnou i Vámi vybrané chody. Vůně úžasná, obsluha s úsměvem a technologiemi. Servírka totiž objednává do ipadu, z něj získá informace o Vaší útratě. Takže se rozproudí i diskuze o technologiích, slečna nevěří, co vše za technologické výdobytky leží na stole. To už ale objednáváme kávu a dezerty. Nádhera, na počest velikána dáváme někteří vídeňskou kávu.

A protože jídlo s obsluhou jsou na jedničku, ale slečna zápasí s technikou, poradíme také pár technologických fíglů, kdy se iPad a systém pro obsluhu stolů rozjede jako z partesu.

Za mě i spolustolovníky rozhodně velké doporučení. Doufejme jen, že přísun stále Cimrmanovské klientely restauraci nezkazí. Přejeme usměvavé zákazníky.  :)

U Supa, U Supa. Stále ještě nevíte? Tak dobře – Tři veteráni. Tady Vás ale neoholí. :)