Dneska bez receptu. Jen pár vychytávek. Ale asi bych měla začít od začátku.
Vždycky jsem si ráda četla v kuchařských knihách. Kromě toho, že se mi u čtení tak příjemně sbíhají sliny v ústech, jde často i o pěknou četbu samotnou. Někdy příběhy, někdy zmínky a popisy exotických surovin, anebo výčet toho pozitivního, co to které jídlo organismu přináší.
Dnes jsem si uvědomila, že se to, jak vařím postupně mění. Už nemám doma Vegetu nebo bujon v kostce. Naopak, mám několik druhů olejů – dříve věc nevídaná. Spoustu koření, chia semínka a lehce uzené tofu. Brousím si zuby na kešu máslo. Nic z toho byste před nějakou dobou u mě doma nenašli.
Ale chci psát ještě o něčem dalším, a to jsou různé vychytávky, které z přečtených kuchařek získávám. Třeba jak umíchat zálivku vinaigrette – než šlehat metličkou, radši jsem ji nedělala vůbec. V Kuchařce pro dceru jsem se dočetla k téhle vychytávce: všechny ingredience na zálivku dát do malé skleničky, třeba od přesnídávky, uzavřít ji víčkem a chvíli třepat. Skoro bez námahy se vše spojí a zálivka je po chvilce hotová.
Jednu vychytávku jsem si vymyslela i sama. Mám ráda lučinu. A od té doby, co Jitka popsala recept na domácí lučinu, se mi o ní někdy i zdá. Plátýnko ale nemám. Tak jsem si koupila jedno husté plastové sítko, které mi slouží místo plátýnka. A lučinu si může vyrábět, kdy se mi zachce.
A z toho všeho dnes byla večeře. Chleba, žitný (koupený) s domácí lučinou s pažitkou a ředkvičkovým salátem se zálivkou vinaigrette.