Ryba od moře

Představte si, že jste na dovolené u moře v Itálii. Vaše polovička vybere – sama a dobrovolně – ubytování se snídaní a při příjezdu se zeptá „Máme to s polopenzí?“ A druhý den pobytu vám řekne „Tak mě tak napadá, co vlastně budeme jíst?“ V městečku plném pizzerií, restauraci, trattorii apod. Pak večer ji – vaši polovičku – napadne, že byste někam mohli na jídlo. Jasně, že jenom a jenom kvůli vám, protože ona – ta polovička – sice hlad vůbec nemá, ale kvůli vám se obětuje.

Vyrazíte a obcházíte ty miliony stravovacích zařízení, nejdřív vyloučíte ty bez vyvěšeného jídelního lístku, abyste se nedostali do nepříjemností, pak ty, kde italštinu prostě nerozluštíte. Mezitím vaše polovička, která zatím sice hlad vůbec nemá, připustí, že by jíst asi měla. Takže vyloučíte vše s pizzou, kterou jste vy chtěli, ale vaše „lepší já“ ji nejí a nechce. Taky vyloučíte těstoviny, protože ty taky nechce, i když je běžně jí. Taky to nesmí být mušle, krevety, kalamari a pod. To už přechází chuť k jídlu vás. Ale raději už si nic  nepředstavujte, tohle se může stát jenom mně.

Po mém boku se pak ozvalo, že třeba nějaká smažená ryba by možná šla. A zrovna u restaurace, kde byly ryby a správný jídelníček s pečenou rybou. Trošku nás ty sněhobílé ubrusy a látkové ubrousky měly varovat, nicméně Pan Opatrný si zas tolik jídelníček neprohlížel a ceny už asi vůbec ne. Když jsem objednávala rybu, tak mi slečna oznámila, že to je jídlo pro dva. Tak jsem si na svoje vybrané jídlo nechala zajít chuť a přidala se. Pak mi ještě dala na vybranou dva druhy, které mi vůbec nic neřekly a v němčině už tuplem ne, tak něco vybrala sama. Všímáte, jak daleko došla oběť mé polovičky, která šla jen jako můj doprovod se mnou na jídlo?

Čekali jsme u vína asi 25 minut, nejdřív přijel vozíček s talíři a pak přišla servírka s celým pekáčem a ukázala nám rybu tak, jak someliéři ukazují lahev a začala servírovat. Pomocí vidličky a lžíce jsme dostali perfektně vykostěné půlky upečené ryby s bramborem s úplně božským sósem – máslo, bylinky, asi česnek a nic víc. Bylo to zoufale dobré a vůbec jsme netušili, co jsme to jedli – anglicky sea bass, německy barsch. Až druhý den jsem zjistila, že asi mořského vlka.

Takže až pojedete do Grada, tak tuhle dobrotu dělají v Aglia Artisti http://agliartistigrado.it/ a večeře vás bude stát tolik, co plná nádrž benzínu. Ale stálo to za to! Ještě vnoučatům budu vyprávět.

Přímo se mi chce říct, že jsem si ji zasloužila. Jenom fakt nevím, co budeme jíst dnes, zítra, pozítří..,

psáno v Gradu den poté

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *